Jak si ze sebe vyrostu?

 Můj život je chaos, který se dožaduje pročištění skrz filtr písmenek. Často s tím bojuju, často se mi do toho nechce nebo mi chybí motivace, ale v závěru – moje hlava funguje přes slova, moje fantazie se prolejvá do větný syntaxe, zpracovávám emoce verbálně spíš než jakkoliv jinak. A ačkoliv jsem se snažila svojí současnou situaci probírat jak s blízkými, tak s profesionály, kterým buď já nebo stát platíme, aby poslouchali a měli nenávodné názory na naše fungování, některý rozhodnutí patří čistě mně a měla bych se tak k nim postavit. I když je to těžký. I když je výhled do budoucnosti svobodný matky děsivej a vědět, že kompletní odpovědnost za takový rozhodnutí leží na mých bedrech, nebude o nic jednodušší, pokud toho v nějakej moment budu litovat. Moje máma, potenciální otec dítěte, moje expřítelkyně, moje psychiatrička, můj terapeut, moje sociální pracovnice (z Centra duševního zdraví, ne z vězení, haha, blbečci), moje gynekoložka, moji nejbližší přátelé se všichni shodují jen na jedné věci – tohle musí být moje rozhodnutí. Možná jsou jen alibisti a nechtějí si na sebe vzít roli posla, kterého pak budu potenciálně chtít, o několik měsíců až let později, zastřelit. Možná (spíš velice pravděpodobně) je to můj alibismus a já chci, aby někdo jinej udělal rozhodnutí za mě, protože je to moment nabitej takovou důležitostí, takovým potenciálem zničit celej můj život, že popasovat se se stoprocentní vinou v případě selhání by moje cedníkovitý psyché nemuselo ustát. 

Cítím příšerný výčitky svědomí, že jsem to vůbec dopustila. Že jsem sama sebe postavila do týhle situace. Ano, musí na to být dva, ale rozhodnutí riskovat moje vlastní tělo je přece jen něco, co padá s mnohem prudší vahou na mojí hlavu (zvlášť pokud sexuální partner nevyvíjel žádnej nátlak a tak celkově nedošlo k něčemu, co by souviselo s nedostatkem souhlasu). Samozřejmě, že se nebránil, byla jsem si poměrně jistá, že se nic nemůže stát, a já když jsem o něčem přesvědčená, svoje přesvědčení rozšířím dál jako mor. Mohla jsem důvěřovat impotentnosti vysokýho prolaktinu jak jen jsem uznala za vhodný, ale naprosto zahodit opatrnost do prázdna a nechat ježíše, aby převzal volant (místo toho na něj nechat místo mezi náma) bylo brutálně nezodpovědný a já vím, že mi úškyty takovýho charakteru empiricky neprochází a za škobrty přichází držkopády, rozbitý huby a odřený kolena. A stejně. Místy to vypadalo, jako kdybych se aktivně snažila, aby se to stalo. Po víceméně roce nezodpovědnosti se zdálo, že endokrinoložka měla pravdu a že to vážně nejde. Přestala jsem bejt opatrná. Přestala jsem se bát. A když přišly první nevolnosti, nesmyslný úzkosti, vlčí nespavost, bolesti v podbřišku a nedefinovatelnej pocit něčeho jinak, ani mě nenapadlo, že to je to, co se děje. Nepočítala jsem zpoždění v cyklu, jeho pravidelnost je velice abstraktní pojem pro můj posthypofyzitidovej mozek. Strávila jsem skoro dva týdny v přesvědčení, že mám zánět žlučníku (na mou obranu byl o tom samým nesmyslu přesvědčenej i můj praktik, chirurg a gastroenteroložka). 

Od tý doby, co to vím, už jsem došla ke stoprocentnímu závěru asi čtyřicetkrát. Prostřídala jsem radost, strach, vztek, frustraci, depresi, rezignaci, totální vakuum pocitů, lítost, pocit nespravedlnosti, pocit, že je všechno špatně, nic není tam, kde to má být. Ale nehledě na moje pocity a moje bolístky ohledně O., který je zlatý a milý a skvělý a v ničem mě nenechá, ale prostě to nechce– 

(bylo skvělý poslouchat všechny ty historky o K. z porodnice a jak ses těšil na svýho druhýho syna a jak jsi s ní byl u porodu a zařizoval jí transfuzi a vlastně i na toho prvního i když to dopadlo tak jak to dopadlo, že jo, bodalo to do žeber a do všeho, co se v kontrastu postavilo vedle nostalgie nad početím těch dvou a fackovalo mě tím, jak moc cítím, že tě to děsí, jak daleko emočně ode mě jsi, že nejsem člověk, se kterým tohle chceš, že nejsem člověk, kterýho chceš, že nikdy nebudu to, co bych chtěla být, že ti nechybím, když tam nejsem, že ti moc nevadím, ale nijak mě nepostrádáš a často tě unavuju, ale o tom se nebudeme bavit, o tom nebudu přemýšlet, to mě sežere zaživa, tam se nemůžu pouštět, jinak by mi naplno mohlo dojít, co se děje s mým životem a jak moc moje štěstí záviselo na jiných a jak velký prázdno teď cítím většinu času, protože už chápu, že jiní nemůžou být můj domov, ale ještě nevím, jak jím být sama pro sebe, a jak bych vlastně mohla komukoliv poskytnout zázemí a vytvořit život a jistoty a klid a pevnou půdu pod nohama, když se mně samotný sype,) 

–ale jak se vlastně zbavím těch výčitek z toho, že jsem to dopustila znovu, riskovala jsem, že se to stane a pak se to stalo a já se zase vzdám a zabiju to a nedám tomu šanci? A nemyslím výčitky vůči neexistujícímu vědomí a nemyslícímu shluku buněk, myslím výčitky za všechny ty momenty, kdy jsem brečela kvůli předchozímu potratu, kdy jsem se cejtila strašně nešťastná a prázdná, když jsem viděla rodiny s dětma venčit kočárky v parku a říkala jsem si, že možná něco takovýho chci a pak budu mít konečně pocit, že můj život dává nějakej smysl; můžu to mít, roste mi to v břiše, ale když si to představím, jímá mě hrůza a panika z toho, jak moc nejsem připravená a jak moc nejspíš nikdy nebudu a měla bych se vůbec pokoušet být rodič, když si tak moc nejsem jistá? Když si představím, že půjdu na potrat, cítím úlevu, ale nezdá se to správný, zdá se to jako zbabělý a snaha utéct něčemu, co jsem si ještě před pár měsíci myslela, že chci. Na začátku jsem cejtila radost, která velice brzy vzala za svý, a já si nejsem jistá, jestli mě jen profackovala realita situace, nebo mě naprosto vyděsilo vědomí, jak moc bych šla proti O., jak moc bych riskovala, že mě pod povrchem bude nesnášet a budu další důvod, proč se cítí pod tlakem, proč se hroutí a sype, proč nezvládá existovat, pomáhám mu už tak dlouho a chci, aby byl šťastnej, tak jak bych sakra mohla jít tak agresivně proti němu, když vím, co to potenciálně může udělat jemu a jak málo se cejtim vybavená to zvládnout sama? Nechci se opřít o někoho, kdo sám sotva kulhá. Nechci postavit pseudobudoucnost s člověkem, kterej nedrží pohromadě a se kterým nedržíme ani citově nijak pohromadě (proč jen jsem tam tak strašně moc, když ty tam nejsi, co je to za dementní prokletí, který mě pronásleduje s lidma celej život) a artificiálně vybudovat antirodinu, která už pro jistotu byla stvořená rozbitá (ale hádám, že by si to alespoň na nic nehrálo v porovnání s rodinami, na které jsme oba dva byli zvyklí). Potřebovala bych se o tom bavit s tebou, ale ty jsi přehlcenej a mlčíš u sebe v bytě a velice pravděpodobně bys asi neměl nic novýho, co bys mi k tomu řekl. Jen všechny správný odpovědi, který věrohodnosti podkopaly nohy tím, co skutečně chceš. 

A hodiny tikaj.

Kontrola narativu

 Nejspíš jsem to v nějaký moment i napsala, ale v mojí hlavě se jako perpetuum mobile typ refrénu točí už jsem tu zase, v jiným místě v jiným čase tolik let. Další probdělá noc, další pocit naprostýho ponížení a porážky, selhání ve snahách o zachování příčetnosti, kontinuity, mýho vlastního života. Bojím se, jaký oči mají přístup do mojí hlavy, tak raději nepíšu a nechávám se ukolíbat do ztýranýho ticha. Nechávám si vzít svoje vlastní prožití situace. Je to svalová paměť, už nevědomky přepisuju, nevědomky se pouštím vlastních vzpomínek. Je tak jednoduchý kontrolovat lidi s traumatem, tak směšně snadný mě přesvědčit, že je něco moje chyba. 

Je to jen jedna událost z pár, který se odehrály v rozmezí posledních dní, rozhodně si to ještě neříká o vnější intervenci, rozhodně je to udržitelný poškození, ale moje rozhodnutí v týhle chvíli musí bejt jiný, než jaký jsem dělala doposud. Určitě jsou tu lidi, kteří jen čekají na to, aby mi řekli, jaká jsem špína, jak si zasloužím všechno, co se mi děje, ať už se mi děje cokoliv, hlavně že je to špatný, hlavně že platím za chyby, který údajně dělám, za všechnu manipulaci a lhaní, který jsem dle nich napáchala v průběhu dospívání, kdy mi byl uzmutej veškerej prostor existovat jako samostatná bytost. Nenechali mě odejít a pak se divili, že se vzpírám, utahovali vodítko tak dlouho, až jsem přestala dýchat. Pořád cítím tvůj pohled v zátylku, pořád mě děsí, že se díváš, kontroluješ to málo z mýho života, k čemu máš ještě přístup. Pořád se vracíš, když už si myslím, že jsi konečně zmizel. Ať jsem utíkala jak jsem chtěla daleko, nedokázala jsem utéct fokalizačnímu diktátu okolo sebe – moje vnímání a prožívání jako nedůležitý, irelevantní, hodný přepsání. Dívej se z cizího úkosem úhlu pohledu nebo se nedívej vůbec, polkni sebe samu, plameny subjektivity ušlapaný, nežádoucí, nesloužící cizím záměrům. 

Jsem divná, vadná, poruchová, časem se k vágním přívlastkům začaly řadit oficiální kódy diagnóz, jak jsem zuřivě hledala mapu pro cesty neprobádanými vodami celoživotní šikany já jsem vždycky věděla, že jsi jiná, něco je přece špatně se mnou, tak proč zkoušet vidět mýma očima, když je stačí jen napravit, jen aby se dívaly žádoucím směrem a skrz ty správný skla, duševní astigmatismus léčenej lobotomií a mentálním klystýrem. Nikdo nic neřekne, pokud není nikdo, kdo by něco řekl. Předala jsem otěže a nechala ježíše sednout za volant. Já a moje alternativní ega, který páchaj všechny zločiny, jež si nepamatuju. Spousta z nich se nestala. 

Zanícená

 Nejspíš mě opět položil covid. Je skoro nostalgický mít zase zánět průdušek, pít čaj na dýchací cesty, hledat způsob, jak si neosoplit celou klávesnici, měnit si zábal na krku každou půlhodinu a mít nutkání objednat si whiskey, kdykoliv promluvím nahlas. Sice je mi 31 a ne 13 a místo volna od školy jsem ve stresu, že knihy v práci beze mě nevyjdou včas, takže se musím dát co nejrychleji do pořádku, ale ten pocit je strašně povědomej, domácí, blízkej. Nemoci respiračního ústrojí bejvaly moje království, moje legální zapauzování světa venku, a spolu s nima i angíny a nespočty jiných hysterických reakcí nalomený imunity. Nikdy jsem nedávala moc dobře kontinuitu a pravidelnost vnější reality, nutnost chodit každej den na ty stejný (známý a přitom tak cizí) místa a vidět ty samý (známý a přitom tak cizí) lidi, který možná potkávám dennodenně, ale vlastně o nich nic nevím, oni neví nic o mně a lezeme si na nervy ve vzájemném nepochopení. Doma byly knihy, internet, televize a nekonečnej klid, utěšující samota, která nic neočekávala, nic nechtěla, nehodnotila mě. Napadá mě, jestli moje častý nemoci náhodou nebyly nějakej obrannej mechanismus mýho autismu, snaha ochránit mě před vyhořením ze socializace a maskování. 

Tenhle tejden jsem byla na první části neuropsychologickýho vyšetření, kde zkoumají, jak moc poškozený mám mozek po všech těch zánětech a úrazech, jak moc si vymýšlím, když říkám, že mi nefunguje krátkodobá paměť a motorika, a taky – evidentně – jak moc je ADHD dědičný. Nelíbí se mi přístup, jaký má moje vyšetřující lékařka; je ve stejným věku jako já a naivně jsem proto očekávala, že bude trochu otevřenější novějším postupům a přístupům, jenže místo toho se jako každý předpotopní lékař mužského rodu přes padesát nechává strhávat z cesty reality do ukvapených závěrů na základě neplatných stereotypů. Zkoušela mi tvrdit, že nemám obsedantně-kompulzivní poruchu ani poruchu autistického spektra (což upřímně rozesmálo P., která měla možnost mě několik let sledovat v každodenní činnosti a stále znovu a znovu si připomínat, jak moc tyhle poruchy mám a jak moc mně i jiným lidem v některé momenty ničí nebo komplikují život), všechno házela na to, že jsem hraničář. Mluvila o tom, že by to bylo už moc diagnóz (naprosto ignorujíc fakt, že ty diagnózy mám celé roky, ať už se jí ten počet líbí nebo ne), ale přitom mi sama chtěla přilepit další. Odkývala mi, že PAS a ADHD jsou velice časté komorbidity a zatímco jsem vykazovala známky obou, vytrvale ignorovala tu, kterou už diagnostikovanou mám. Hraničáři přece nemůžou být autističtí. Trauma a neurodivergence se evidentně vylučují.

Co mě na celé té interakci nasralo nebo rozhodilo asi nejvíc – bylo to tak strašně povědomý, už se to dělo hodněkrát, ale zarazilo mě to tím, jak dlouho už jsem se s tím nemusela vypořádávat. Jsem v posledních měsících hodně daleko od svých nemocí a snažím se tak nelpět na diagnózách a arbitrární kompartmentalizaci osobnosti (a mě jako celku), protože k šoku všech zúčastněných mi to zkrátka dlouhodobě nedělalo dobře. Osekávat se na líp stravitelný a pochopitelný kousky a zredukovat tak podstatu jako instantní bujón není dobrý pro lidský psyché, kdo by to byl řekl. Ale je potřeba vzít v potaz i tu pozitivní stránku krabiček – zjištění, že jsem autistická mi velice pozvedlo kvalitu života, když k té diagnostice konečně došlo během mých dvacátých let (anglicismus jako prase), stejně tak identifikování mých tohle má přece každej myšlenek jako obsesivních ruminací souvisejících s OCD.  Objevení mechanismů CFS/ME, hlavně logiky ve zdánlivě naprosto náhodných PEM, na základě komunikace s jinými lidmi, kteří ho mají taky – komunitu nemocných bych neměla proč vyhledávat, pokud by se mě netýkala. Ovládnutí strachu z panických záchvatů a derealizací, když jsem jim konečně na základě diagnostiky mohla přiřknout to správný jméno a přístupy, podívat se z edukovanýho úhlu pohledu a nemuset mít strach z toho, že postupně ztrácím příčetnost. Diagnózy plní svojí funkci, validují, zprostředkovávají informace a možnosti, jak pracovat se stavy, které popisují. Nechat si jen tak mezi řečí vzít cizím člověkem, který se mnou interaguje ani ne dvě hodiny, hned několik štítků, které mi zachránily život a trochu opravily hodně narušený obraz sebehodnoty a mě samé jako celku... Nebylo to fajn, i když jsem tisíckrát věděla, že na jejím náhodném názoru™ vůbec nesejde a moje existující škatule mi nemůže vzít ani devalvovat. Symbolizovala v ten moment každého dalšího člověka, který mi kdy řekl, že nevypadám nemocně, že jsem moc funkční na to být autistická, že jsem jen líná správně fungovat a kdybych se jen trochu snažila, zvládám toho mnohem víc, že je to jen v mojí hlavě, nemám dostatečnou motivaci. Důležitý bylo nějak shodit, že je pro mě z různých důvodů těžký existovat, protože na speciální zacházení nebo jen kus prachobyčejný empatie bych musela odpovídat vnější představě o tom, jak všechny tyhle interní neviditelný potíže fungujou. Zajebané perpetuum mobile. Ableismus existuje, ať už je to slovo jakkoliv směšný, když ho člověk napíše nebo vysloví. Prohlášení a bezmyšlenkovitý soudy jmenovanýho charakteru jsou destruktivní a ubližujou tam, kde už bylo bolesti víc než dost i předtím. Invalidace invalidity. K čemu to má být prospěšný? A jak je možný, že se něčeho takovýho dočkám zrovna od psycholožky? Nelíbí se mi, že pracuje s potenciálně zranitelnýma lidma a nedívá se sama sobě do pusy, než vypustí zpátečnický názory a z pozice autority je, částečně nevědomě, vydává za odbornost. 

Mám strašně moc knih do tisku v práci a v nějaké sebevražedné, sebesabotážní misi jsem se ještě ke všemu rozhodla vrátit do školy. Nic nestíhám a Dospělost, maskovaná za neustálý kompromisy v naplnění volnýho času, mě vytrvale kouše do zadku. Nemocná kočka s lékama dvakrát denně, vydrolenej silikon ve dřezu, nevysátej byt, nevyklizená myčka, nezaplacený sociální pojištění, nevymyšlenej oběd, nedostačující spánek, nekonečnej zástup věcí, který je třeba nakoupit, opravit, zařídit. Potřebuju si koupit nový brejle a nechat zaplombovat zub, nemám kalhoty do práce, je potřeba poslat námitky k zamítnutýmu ID O., uhasit všechny požáry v práci a v noci nemůžu zavřít oči, hlavou mi pochodujou hladoví hroši a od lebky se mi odrážejí tisíce kuliček všeho, co ještě není hotový. Je těžký bejt teď, když se každý potom hlásí s takovou urgencí. Jak jen se zastavit v týhle přehlcený době plný benzínu, plynu, produktivity, efektivity, prezentací, schůzek, plánů, callů. Jak jen? Přijde mi, že v některých aspektech patřím spíš do epistolární éry, nebo minimálně do dob, kdy byl internet uzavřenou doménou nerdů mojí kategorie a ještě se nám lidi smáli za to, že komunikujeme v chatových místnostech, píšeme si deníky na veřejný místa a hrajeme hry, místo abych měli reálnej život. Jak zvláštně předpotopní se ta doba zdá, a přitom to není ani dvacet let zpátky. 

Svět se neustále posouvá a tlačí mě do zad jako netrpělivej dav snažící se vystoupit z metra a prodrat se k eskalátorům. A já – navzdory všemu – zase hledám způsoby, jak se zastavit tváří v tvář kalamitě a nechat ji proletět, aniž by mě porazila. Je něco neskutečně uklidňujícího na tom, že před ní tentokrát stojím sama. Jestli spadnu, odřu jen vlastní kolena. A jestli to ustojím... Konečně nebudu muset děkovat nikomu jinýmu.

Za sebe

Přemýšlela jsem, že už mám zase trochu psací blok. Píšu hodně, ale nedokážu se dostat k podstatě vlastního přemítání. Možná, že tumblr momentálně není dostatečně můj formát na to si rovnat procesy v hlavě. Krok zpátky za účelem kroku vpřed? 

Letošek se k mýmu překvapení zatím vážně nese v duchu objevování mě mimo ostatní lidi. Oprašuju starý vzpomínky a vzorce, který patří jen Evě, ještě nezatížený očekáváním jiných a strachem z neplnění předdefinovaných funkcí. Vím, co mě formovalo do člověka, kterým jsem se stala, ach bože, jak moc to teď chápu – vztahy, vztahy, vztahy. Jo, i rodina, přátelé, spolužáci měli na destrukci samostatnosti určitý podíl, ale samozřejmě myslím primárně ty romantický záležitosti. Ať už se dívám do jakýhokoliv deníku, blogu, oblíbených písní nebo básní z posledních osmnácti let, etapy života jako kdyby se dělily na základě toho, s kým jsem zrovna byla. Lidi okolo přepisovali všechno, čím jsem se teoreticky mohla stát, kdybych se na chvíli oddělila a dala si prostor jen existovat. A nějakej čas jsem věnovala dumání nad touhle patologií, co k ní asi mohlo vést, jak se stalo, že jsem byla tak hrozně definovaná pohledem zvenčí; jenže pak mi došlo, že tudy cesta nevede, tady už jsem byla, tohle všechno už jsem zkoumala. Optikou ostatních, ne svou vlastní. Pokud se mám pohnout, musím všechen plevel prorostlej s mojí podstatou vyrvat i s kořenama. Podívat se znovu. Jen já. Jen za sebe. A ten proces je mnohem bolestivější, než jsem si kdy uměla představit, hlavně proto, že jsem si nikdy ani náznakem nemyslela, že se k němu dopracuju. Nebyl ani v metaforách na obzoru, natož někde v dosahu, na dotek. Zjišťuju, že role umím plnit a hrát dokonale, děkuju, úklona, kde je můj Oscar, ale když se snažím psát, mluvit, myslet sama za sebe, žalostně mi chybí slova a celkovej emoční aparát. Nemám jak promlouvat ke světu okolo sebe z introspekce, neb i moje niterní procesy byly autoregulovaný tak, aby nemohlo ven vylézt nic, co by vybočilo z funkcí, které jsem měla plnit, krabiček, kterými jsem měla bezezbytku být. Někdo se pořád dívá. 

Druhým pohledem na vlastní minulost objevuju, že jsem v určitých podvědomých střepech občas zkoušela takový pocity popsat – hodně se mi poslední týdny vrací několik veršů z básní, které jsem psala v průběhu let: 

seš to ty

holko copatá
snad stín co z tebe zbyl

Tohle neni skutečnost
a to už nejsem já
tahle hlava
v mojí hlavě
je fakt šílená

Nedávám smysl
ve věčný letargii
chci najít sama sebe

Vendulka utěšitelka

ve svý ložnici sama spí

ve tmě schovaná pod peřinou

střeží si vlastní tajemství

Přeju si najít poezii ve světě beze slov
uvolnit ten tlak na hrudi
jsem klišé ztracenejch dechů
mlha za cizíma očima

"Já tě nedokážu nenávidět
tebe jde jenom milovat"
nebo zapomenout

Jsem staveniště cizích vět
leporelo pro dospělý
krásná na omak
ale moc bolavá na vzpomínku

Hledám nový tvary starejch pravd
Vždycky se dotknou
a strmě spadnou dolů

Chci uvěřit kráse obratů
který v opilosti říkaj lidi
co mě neznaj

(Jsem slova
ale ne jejich význam)

jsem divadelní kus
zlatej hřeb večera
co promlčel vlastní monolog

nápovědy tvořily ozvěnu
ale nedokázaly přetrhnout
prázdno v paměti

Nejsem renesanční gesto

Jen prázdno

Tušený mezi řádky

Dala jsem si tu práci a vážně je na psancích prošla všechny, ačkoliv to nebylo v plánu. Zrychlená exkurze do katalogu traumat, na který se teď dokážu dívat s trochu čistější optikou (a občas si v plný míře s hrůzou uvědomit, že jsem přežila až příliš; to po mně nikdo neměl chtít, abych s touhle lodí letěla na jeden válec). Jenže co teď se všema těma slovama, co ve mně zůstávají viset? Místy se zalykám tou avalanší a inflací idejí, lekám přetíženýho kaleidoskopu přívalových dešťů rekonstrukcí. Když jsem začínala, zelo přede mnou děsivý nic, který čekalo, až ho popíšu a začnu zaplňovat, úzkosti vzbuzující tabula rasa, ale s dalšími kroky se mi dokutálely pod nohy tisíce větví a ukazatelů a žádná z cest nevede do Říma, kterej by mě možná aspoň trochu upokojil, že taky nebyl postavenej za den. Jsem si vědomá toho, že nemůžu osmnáct let spasit během několika měsíců, chápu, že je to všechno proces, kterej chce čas a snažím se si ho dopřát, ale všechny ty moje ale mě místy paralyzujou a nepouští ke slovu. Z dutin paměti teče ozvěna jako ohlušující vodopád a já se nestíhám vynořovat nad hladinu. (Tolik obratů a vzletných myšlenek pro vyjádření prachobyčejnýho strachu a nejistoty, alespoň ovšem nacházím originální stavební kameny nový existence a doby.) 

Proti diagnózám

 Vyskytla jsem se na knižním veletrhu v rovnoběžně koexistujících čtyřech letech. Jím halušky a prší, ne, svítí slunce, držím Ondru za ruku a schovávám se před cizími výstřihy, ne, Tereza mi mává biografií Hitlera před očima a dělá bu bu bu, ne, kupuju zlatýho bludišťáka u stánku Český televize, ne, bavím se s Lenkou u stánku Prostoru a dostávám novou knížku Veroniky Opatřilový, ne, vyhazuju ze sedadla vozíku pána v tramvaji, ne, sedím ve stínu stromu na traverze a vyprávím o svojí asexualitě, ne, tady a teď vysvětluju Petře, že dneska nejsem, že paralelně běží několik vesmírů a já neexistuju ani v jednom. Snažím se chytit hran svojí derealizace, ohmatat napnutou gumu za hrudní kostí, rozeznít žebra, aby ze sebe vydala emoci, ale jen ve mně hvízdá vágně melancholickým ničím. Tepe mi v hlavě, bolí mě hýbat očima, přemýšlím, proč nepíšu, proč veškerá bolest posledních měsíců nejde vyblít, jen ve mně vězí jako suk v postupně hnijící větvi. Slzy se mi zdají stejně daleko jako koncept mě samotný, zrovna tak jako já i hmatatelnej smutek postrádá význam. Jsem prázdná nádoba – dokud se mě nedotkne vzpomínka na nás. V duchu kolozvracím všechny city k tobě, všechny střepy mých představ o budoucnosti, která neexistuje. Terapeutce ve stacionáři jsem řekla, že nejsem ani první ani poslední člověk, který je zamilovaný do svého ex a mávla jsem rukou, pokrčila rameny, změnila téma. Zakázala jsem si byť jen šeptavě naznačovat něco o tom, o čem bych potřebovala křičet dnům i nocím, vodopády, co ve mně bouří, když nemůžu usnout. 

Nevím vlastně, čeho se bojím, s čím bojuju. Je to patologická hyperfixace na soustředění se na sebe, je to zoufalej pokus obrátit tentokrát upřímně všechnu energii do sebe, uchopit se? Pokud podávám ruku sama sobě, nemám jak se zvednout, nemám čím se zapřít o zem. Obcházím tě. Nechci, abys viděl, jak moc jsi ve mně, když se bez větších obtíží věnuješ vlastnímu životu a panikaříš v nejistu budoucnosti. Moje city už ti nemají patřit a moje myšlenky nemají tak vytrvale obíhat po dráze planety My?. Žádná neexistuje. Jsi vděčnej za to, co máme teď. A já vlastně taky. Tak proč tak strašně řeže každej moment, kdy tě nevidím? Jsem přece šťastná, že znovu nacházím sebe v momentech prázdnoty, ve slovech, v klapkách klavíru, v šustotu stránek, ve zvuku mlčení i tichu hudby, v samotě, v práci, jsem ráda, že společný chvíle jsou vzácnější, lezu si na nervy, když ti svalovou pamětí píšu dřív a investuju čím dál míň energie do toho se vědomě zastavit. Nechci brát do ruky telefon a vytáčet tě, ale chci slyšet tvůj hlas, i když nemám co říct. Být okolo tebe je hrozně jednoduchý. Když jsem sama, třeští mi lebka nejistotou, nezdravá a obsesivní já chce, abych ti chyběla tak akutně, jako to umíme jen my hraniční, ale ta třicetiletá ve mně, co se snaží hlavně zachránit sebe, bere do ruky náhodný kus papíru a píše, svědomitě odpovídá na nabídky k redigování, čte knihu k překladu, tiskne nový noty na klavír, chodí brzo spát, aby vstala do stacionáře, nebere do ruky telefon, když je jí smutno, podivně se vyžívá v bolesti, kterou všechny ty růstový změny přináší. Mám pocit, že se rozskočím dualitou vlastních potřeb, schizma mých tužeb mi rozpraskává hlínu pod nohama a já hledím skrze spáry do chřtánu otazníků. Chci hledat sebe vedle tebe. Ale vlastně to už dělám. Možná jen změnit nomenklaturu. Možná říct něco jinýho než mám tě ráda, abych byla pravdivější. Vědět, že bys to řekl taky. Nejspíš by to stačilo. Cítit, že jsme na tom stejně. Možná by pak moje uboze metaforická planeta přestala být tolik obydlená mojí (n)emocností. Chtěla bych být v tobě, když jsi ve mně. Někde v pozadí, stejně jako ty si se mnou každý ráno čistíš zuby. Jsi tak zvláštně svůj i můj zároveň, jsem tak zvláštně svoje i tvoje zároveň. Patřím ti právě proto, jak moc ti patřit nechci, patříš mi právě proto, jak moc mi nechceš patřit. Jsme pro sebe perfektní a přesně proto spolu nejsme. Občas mám problém tě opravdu slyšet a vstřebávat přes můj emoční tinnitus. Ale od toho jsou papíry, textový editory a blogovací platformy. Když potřísním stránky černou barvou, krvácím pochyby, pouštím žilou defektním mechanismům. Udržuju si obraz tebe, aby se nerozpil jako kaňky prostojů mezi každým naším setkáním.

Mám vůbec pointu? Zdá se, že jsem si napsala refrén tím, že postrádám závěry. Možná se potřebuju naučit nemít strach z nedokončenosti a dát světu okolo sebe volnej průběh. Popustit realitě uzdu na úkor hypotéz a přemyslovcování. Tak ticho, Evo. Nech znít prázdný struny. Čas je vytvaruje do zvuků. 

Deset

 Je to vůbec možný? Letos je to podle všeho deset let, co jsem začala na tenhle blog psát. Taky už se nejspíš pomalu blížím době, kdy to bude dvacet let, co jsem se vůbec pustila do sdílení intimních věcí na internetu místo toho je jako normální puberťák nultých let schovávat do šuplíku, ale pojďme se teď nerozhazovat akutním uvědoměním, že nijak nemládnu. Ještě jsem ani pořádně nezpracovala, že je mi třicet a už je skoro čas na to vyměnit nulu za jedničku. Kéž bych tak mohla pár let existovat v nekonečným binárním loopu, trochu pocitově dohnat to, jak pozadu oproti svým vrstevníkům jsem díky kdejakým sračkám chaosu okolo mě. (Svým způsobem se bavím tím, že tohle v nějaký moment bude číst minimálně jeden člověk, co mi bude mít potřebu oznámit, jak si za všechno můžu sama. Dopředu děkuji a mažu komentář ještě předtím, než ho stihnu smysly zaregistrovat.) 

Nemám žádný konkrétní plán toho, co dneska psát. Už jsem znásilnila svůj papírový deník, který začal být v posledních dvou letech mnohem populárnější než blogspot (nejspíš jdu po evoluční větvi pozpátku), takže z nejhoršího emočního krachu už jsem se vyblila (a protrhla si u toho papír na několika stránkách naráz, protože mi přestala psát propiska a já přece zvládám senzorický přehlcení výborně). Pořád ještě zpracovávám, že mám na mozku nádory a jsem v riziku aneurysmatu. Mechanicky si ráno měřím tlak a vyhýbám se předklonům dle doporučení lékařky, než přijde vyjádření dalších radiologů a s ním i lepší představa o dalším postupu. Peru se už od rána s epileptickýma aurama, takže bych neměla do toho monitoru zírat moc dlouho (což mi pochopitelně nezabránilo strávit hodinu tříděním a promazáváním playlistů na Spotify). V nějaký moment se snad dostanu k dopsání jiného článku na mém veřejném blogu o ERP, který už několik týdnů odkládám a vlastně pořádně nevím proč. Včera jsem s tím konečně hnula a vytvořila poznámkový aparát, takže dopsání samotnýho článku už snad nezabere tak dlouho. Budu redakčně-korektorsky pracovat na další básnické sbírce, na kterou se úspěšně vybral dostatek financí, jak mě Pointa dneska k mojí radosti informovala. Moje vlastní sbírka zatím čeká na to, až vyberu ty správný kusy (ať už to znamená cokoliv) a domluvím se s případnou ilustrátorkou. Dokončila jsem první kapitolu knihy, kterou budu celou překládat, a pokud se mi zadaří, další na řadě bude novej King. Jsem hodně blízko tomu pracovat pro Gradu jako redaktorka lékařský literatury. Po prázdninách se budu vracet do školy a udělám tak další krok k tomu dodělat si doktorát. 

Pořád se to zdá celý strašně surreálný. Můj život je vlastně jen hromada sraček zabalená do esteticky potěšujícího balicího papíru, ale aspoň si u stromečku můžu prohlídnout ten hezkej obal, kterým je moje práce, než se po lokty ponořím do hoven zbytku svojí existence. Ano, ne zrovna poetické a nestálo mě to zrovna moc energie, ale což. Zdálo se mi jen důležitý něco napsat, když už to je těch deset let, že jo. Check. 

Sebetrýzním, sebekázním

Všechny ty zárodky myšlenek, který vybleju v nedotažených konceptech jiným lidem na Messenger místo toho, abych si dala chvilku času a prošla si tím sama. Dovolila si to cítit místo okamžitý potřeby to od sebe odstrčit, zahnat, přehlušit, umlčet. Už se roky bojím vlastní hlavy a toho, čeho jsem v extrémních okamžicích a situacích schopná, jak hluboko se umím propadat, jak těžko se mi hrabe zpátky na povrch. Ve snaze se konfrontovat s realitou dospělosti a s faktem, že mám obsedantně-kompulzivní poruchu, která sahá mnohem hloub, než jsem si byla celý roky vědomá, si vytvářím naprosto nemožný expozičky v rámci ERP a týrám sama sebe na všech frontách, pro vlastní dobro* se systematicky ničím a pálím a brutálním útokem na všechny svoje slabý místa fackuju samotnou podstatu svejch vlastních traumat. Dostávám se na dřeň sama sobě a nenávidím každej moment, nenávidím to, jak nízko jsem, jak otupělou se postupně stávám, abych mohla v tomhle vydejchaným prostoru najít stopy dřívější příčetnosti. 

A tak jím jídlo, který jsem přesvědčená, že je kontaminovaný, prošlý, zkažený nebo otrávený, polykám léky, který mi prokazatelně dělají zle, sahám si na obličej neumytýma rukama plnýma kočičích slin, piju týdny starou vodu, uprostřed panickýho záchvatu sleduju svoje prsty, jak se klepou a pokračuju v hraní na klavír, s žaludkem na vodě a epileptickou aurou nastupuju do metra a cestuju přes celý město s vědomím, že nazvracím do několika odpadkových košů po cestě, s tepovkou 140 vybíhám eskalátory a počítám hvězdičky v zorným poli, zatímco se potácím naslepo vpřed. Posouvám se dál, za hranice „bezpečnýho“ OCD, za hranice kontaminací, podivných jídelních obsesí, somatických obav; objevuju další a další subtypy, který se mě týkaj a skáču do nich po hlavě, sama sobě přidržuju vlasy a bráním si vynořit se nad hladinu.

Marně hledám hranici mezi terapií a sebedestrukcí, začaly se překrývat, z bolesti se stává nástroj seberozvoje, utrpení, kterýmu jsem nevědomě roky utíkala, je najednou všudypřítomný. A tak píšu lidem s žádostí o pomoc v momenty, kdy vím, že mě odmítnou, píšu zprávy, na který čekám, že nedostanu odpověď, mažu zprávy, na který vím, že bych odpověď dostala, nesdílím fyzický problémy, ale sadisticky na sebe práskám sebemenší selhání v procesu zdravého zpracovávání opouštění a konců. Upadám čím dál tím prudčeji do depresí a letargie, mám problém se soustředit, mám problém si uvědomit, že všechno, co se okolo mě děje, se skutečně děje, živý maso si leptám kyselinou a s akademickou zvědavostí sleduju, jak se mi rozežírají součástky. Kousek po kousku pálím svoje vlastní mosty, učím se se neotáčet, i když mě všechny magnetický pole špatnejch konců vytrvale přitahujou zádama napřed, zalejvám se do betonovýho kvádru a snažím se udělat alespoň jeden krok vpřed, než mě vítr smete po cestě zpátky. 

Hlava mi přetejká slovama a metaforama a přece se zdá v podstatě nemožný je všechny dostat ven, ty myšlenky nemají žádnej konkrétní tvar, jen mlhavý obrysy, jen jsou to vůbec otazníky, který přes hluchou ozvěnu v mojí lebeční dutině nedokážu zaslechnout, v uších mi zvoní a matka boží je ještě nedoslýchavější než já. Přála bych si porozumět tomu zmatku, co v sobě mám, najít v něm nějakej systém, najít smysl v bolesti, která mě paralyzuje a kotví ve vězení ložnice. Sobě navzdory pokračuju a týrám se, sobě navzdory vstávám z postele, když si nepřeju nic jinýho než zůstat ležet, sobě navzdory si dělám čaj, snídani, krmím kočky a polykám léky, i když se mi chce zvracet, sobě navzdory beru knihy do ruky, když se nedokážu soustředit ani na svoje vlastní vnitřní pochody, sobě navzdory otevírám deník, když si chci tupě pustit seriál a neexistovat, sobě navzdory píšu článek na blog, i když jsem brala laptop do rukou proto, abych náhodně vylosovala něco na Steamu a pokusila se utéct autoindukovanýmu chaosu. 

*Pokud budu v bolesti systematická, třeba skrz ni začne prosvítat něco, čemu se v budoucnu retrospektivně bude dát říkat novej začátek. Bože, jako kdybych potřebovala i depresi a OCD dělat efektivně. Chci se vzdát, shořet, ale v doutnání toho, kým jsem byla se rozdmýchává jen další fénix, kterej čeká, až nastane jeho čas. Možná jsem si po letech zase pořezala ruku, ale chci věřit tomu, že jsem na cestě za stabilitou, ne v poslední kapitole předtím, než definitivně ztratím zbytky příčetnosti. 50/50.